O zenovém buddhismu toho moc nevím, možná skoro nic, ale o japonštině něco málo vím. Žádný zázrak, to jistě ne, nicméně orientuju se trochu nejen ve fonetické, ale i ve psané podobě japonštiny. (V té nakonec víc nežli v mluvené.) Domnívám se, že skutečné japonské haiku jakožto slabičná miniatura onu fonetickou a rytmickou miniaturnost přesahuje ještě grafickou, tedy vizuální podobou, sedimentací významotvorných a kontextotvorných funkcí kandži, neboli japonských (většinou ale původně čínských) znaků. Ty jsou pro Evropana často velice těžké na zapamatování a pokud bychom brali do úvahy ještě kaligrafickou podobu znakových zápisů, haiku získávají další ze svých četných rozměrů. Nevidím nic špatného na imitování neevropských v tomto případě tedy japonských básnických forem, ani na imitování grafické podoby jejich zápisů, které bývaly mnohdy stylizované v duchu některé ze škol kaligrafie. Jenom sděluji, že jakožto japanofil akceptuji termín haiku v případě latinkou psaných básniček (navíc psaných nikoliv v japonštině) trošku obtížněji. Ale nejsem a nikdy jsem nebyl dogmatik či fanatik, což ovšem o některých Japoncích (to teď moc japanofilně nevyzní, vím) říci nelze.
Demo, ganbatte kudasai! Nihonjintachi wa itsumademo yasashii darou!
Nicméně, snažme se! Japonci (stejně) zůstanou (především) laskaví (zdvořilí). Vím, je to víceznačné, ale takové už japonská
kultura a společnost a tradice jsou.
(208kB) a ve formátu .pdf
(103kB).
Waldekke, ještě pár slov k www.haiku.cz, tedy i k Japhymu. Myslím si, že Japhy patří mezi nejortodoxnější lidi vůbec, jaké znám, nejen mezi haikuisty. V haiku se vyzná opravdu mistrovsky, ale myslím, že je zasažen něčím, co bych nazvala pýchou "znalců zákona". Možná víš, že se mnou přerušil kontakt jen kvůli způsobu, jakým jsem si na Písmákovi dopisovala se Ša-gej. Nepochopil nadsázku a vtip a zareagoval neomylně jako člověk, kterému druhý znesvěcuje jeho víru. Na tohle mám zatraceně dobrý čuch, tomu věř. Mám až pocit, že haiku je pro něj čímsi posvátným, snad slovem Božím. Zdařilé haiku jako by bylo inspirováno Duchem Svatým (používám katolické terminologie, protože jsem katolička), teprve pak je hodno pozornosti, úcty, poklony. Podobně se dívají katolíci na texty liturgie nebo zkoumají pravost překladů bible. Japhy (stejně jako teologové porovnávající nově vznikající myšlenky s výroky církevních Otců) jde nad každým haiku zpět v čase a ptá se Bašóa a jiných starých mistrů: Je tohle haiku? Je to zajisté druh pokory blízký tvůrcům pravoslavných ikon, pokory, která má v tomto světě chaosu a bezbřehé plurality svoji velkou cenu. Zároveň však z toho čiší akademická snaha o zachování jakýchsi samoúčelných hranic (jen tak, aby bylo o čem diskutovat, nad čím ztrácet čas kritikami, rozbory a úvahami). Jako když jazykozpytec bádá nad gramatikou nějakého mrtvého jazyka. Může to být napínavé, svým způsobem objevné, někdy ale za tím může stát jen strach před čímkoliv novým, nečekané rozměry otevírajícím.
Vzniká otázka: Je tvůrce haiku badatelem nebo básníkem? Je pro něj psaní otázkou cviku nebo inspirace? A otázka zdaleka nejdůležitější: Smí či nesmí člověk vynášet haiku z vlastního nitra? Japhy na to už má svoji zenovou odpověď: Lidské nitro je zneváženo, ba popřeno. Nemá co dodat. Přesněji - není mu dáno slovo. Umlčení lidského nitra je odpovědí na všechny otázky, je šablonou, do které může otázka sice dobře zapadnout, avšak nevyklíčí. Z tohoto zorného úhlu se však z tvorby vytrácí cosi podstatného: radost. I samotná imaginace se zkoumá podobně jako mariánské zjevení ex post, tj. chladnokrevně, právnicky, dogmaticky, tedy zvenčí. Tím však Japhy popírá i samotný základ tvorby haiku, tedy onu spontánnost, samovolnost, která prýští kdykoliv a odkudkoliv, lhostejno, zda z nitra nebo z toho, co se odehrává kolem něj. Přítomnost nelze soudit způsobem, jakým to činí "znalci zákona". Ti totiž musí mít vždy nějaká měřítka ke srovnání, a tato měřítka nemohou zachytit ono jedinečné a proměnné Nyní. Měřítka zkamení, proud řeky trvá. To znal už Hérakleitos z Efesu. Stránky www.haiku.cz se tak staly čímsi smrtelně vážným, přes všechny osvobodivé tendence, které tam třeba předvádí Ignatz. I na úlety je totiž možno hledět ortodoxně, i samotná radost se může stát středem nimravé pozornosti zastánců jistých norem, bez jejichž uznání jako by nebyla ani extáze posvěcena. Proto chceme ty stránky udělat více otevřené. I za cenu, že ne vše bude stoprocentní haiku, ale zůstane radost z toho, co vzniká, z tvorby.
Zbývá jen otázka, za jakých podmínek je opodstatněné a třeba i omluvitelné užívat pro jiné krátké formy názvu haiku. Je-li pevným bodem onen záchvěv přítomného okamžiku, pomíjivé chvíle, v níž k něčemu neopakovatelnému dochází, pak je podle mého názoru druhotné, dochází-li ke vzniku nového dílka v nitru, či se tento akt jen odehrává ve světě, v zorném úhlu básníkově pozornosti. Za jistých okolností lze tedy v haiku užívat i metafor či metonymií, vznikají-li jakýmsi závanem intuice či náhlým uchopením souvislostí. Haikuista tedy nemusí být pouhým pozorovatelem, mistrem čirého nazírání, jak to vyžaduje Japhy, ale může se na skutečnosti i živě podílet, může jít napřed skutečnosti, která se před ním a nebo třeba až v něm rozevře v nový tvar. Haikuista je totiž součástí dění. Vím, že zenovému buddhistovi tohle zní kacířsky, ale já jsem přesvědčená, že je důležité počítat i s autorským vkladem. Kdo je tím, kdo pozoruje? Není to zároveň ten, kdo se i podílí? S vámi jako haikuisty na Písmákovi zůstanu ráda ve styku, stejně tak s Japhym, když bude o nás a naše dílka stát. V tom spočívá otevřenost těch nových stránek.
(120kB) a ve formátu .pdf(59kB).
